Možná si říkáte, že snad nejsou naprosto na všechno, ale asi jsou. Neznám věc, na kterou by někdo nevymyslel nějakou normu. Dokonce i v kuchyni se vařilo podle nich. Takže guláš v Ostravě by měl chutnat stejně jako v Brně, nebo Olomouci. Ano, věřte nebo ne. Staří kuchaři jistě pamatují že v každé kuchyni byla kniha nazvaná „Receptury teplých pokrmů“ a podle nich se do jídla dávalo všechno co tam patřilo. Ano, třeba i kmín do brambor. Nevím, jak je to dnes, již moc do restaurací nechodím, protože to, co tam dnes vydávají za jídlo u mne žádné pořádné jídlo není.
Ale to jsme odbočili, i když o normách se budeme bavit ještě dále. Věřte že i na tu vidličku nebo lžíci, kterou se cpete, pardon, kterou konzumujete potravu je nějaká norma. Ta první na kov, ze kterého je to vyrobeno a druhý na výrobek samotný. Tedy počet zubů, váhu, zakřivení a tak podobně. Když máte vidličku jinou, je zpracována podle jiné normy. Ta první má třeba normu VDR 003005OV. Ta druhá třeba MVDR 003004OVHV. Zde jde samozřejmě o pouhou nadsázku, ale tak nějak by to vypadat mohlo. Tedy, Vidlička Do Ruky se třemi zuby a stupněm zahnutí pět stupňů, Omyvatelná Vodou.
Ta druhá je totéž, ale protože je menší tak je Omyvatelná Horkou Vodou. Legrace no. Samozřejmě, že v praxi by bylo značení asi jiné, pravděpodobně by šlo o nějaké rozměry. Kov však jako takový by ve hře zůstal, a i ten se musí řídit nějakými pravidly. Třeba hřebík nebo šroub musí být vyroben z pořádného materiálu, stejně jako třeba trubky či součástky automobilů. Nu a tam třeba může být kov vyrobený podle EN 10269. Vám jako laikovi to nic neřekne, ale odborník ví naprosto přesně oč kráčí a když jde dělat testy tohoto kovu, nebo přímo této oceli, ví přesně co má požadovat. Taková ocel pak jistě splní přísná kritéria a může být zařazena do té kategorie, která klade náročnější požadavky.
